Prašná půda se mi sype pod nohama, které se mnou už téměř nespolupracují. Po několika hodinách práce jsou unavené a já se pomalu šourám do ubytovny. Má uniforma s malým odznakem dvou psů se lepí na mé tělo, a ani přímé slunce dopadající na záda tomu nepomáhá. Štěstí je, že není o co zakopnout. S výjimkou pár suchých rostlin a občasné hroudy hlíny, není na zemi žádný objekt, o který by mé nohy mohly zavadit.
Odsunu dveře, které jsou těžší než obvykle, ale než vkročím do místnosti, zakopnu o jeden nepatrný schod. S bolestmi dopadnu na tvrdou zem a potlačím výkřik, který se mi dere z úst. Schod. Zase ten hloupý schůdek. Je tak nenápadný, a přesto tolik zrádný. Pokaždé na něj zapomenu. Řekl bych, že je to téměř již moje rutina při vcházení či opouštění téhle mizerné budovy. Zlobím se na něj ale neprávem, on nic neudělal, jen dělá to, pro co byl stvořen. Alespoň něco máme společného. Oba jsme stejně mizerní a také čelíme následkům toho, za co ani nemůžeme. Tedy ne úplně. Neobtěžuji se s oprášením uniformy a dál pokračuji až do pokoje, který sdílím s dalším vězněm.
Nevěřil bych, jak moc může být deprimující žít v neměnícím se prostředí. Šedivé vlhké zdi, rozvrzaný nábytek, popraskaná a studená zem. Je tu jediné netěsnící okno, které je k poměru velikosti pokoji dost malé. Ani tomu nelze říkat pokoj. Je to taková kobka, malá studená místnost, plná ztracených existencí – a to teď nemluvím pouze o mých spoluvězních. Každý večer, když se vrátím z nucených prací, pozoruji, kde se vytvořila další prasklina a jestlipak někde nevznikla nová plíseň. Ráno, dopoledne i večer. Znám to tu nazpaměť. I přes mou nenávist k tomuto místu, nazývám ho svým domovem. Jsem původně odsouzený na doživotí ale kéž by jen to. Zastihl mě mnohem horší trest…
Stáhni si povídku do svého PC
