Předmluva
„Opravdu máte velký problém,“ řekl doktor. Musel jsem se nějak z toho vzpamatovat. Nic mi nedávalo smysl a já jsem měl pocit, že jsem úplně v jiném světě. Ve světě, který nemůžu ovládat, ve kterém nemůžu cestovat v čase, ale musím se řídit pravidly. Byl jsem ztracen a sám jsem nedokázal rozeznat, co je pravda a co lež. Věděl jsem, že se budu beze svých hodinek nudit. Už jsem nedokázal bez nich být chvilku, natož abych tady strávil bez nich několik dní.
Po několika dnech jsem se už mohl postavit z postele a konečně mě pustili do parku. Snažil jsem si najít nějaké kamarády, ale všichni lidé byli tak nějak „jiní“. Připadal jsem si mezi nimi blbě. Jako by se mi snažili naznačit, že já patřím mezi ně, co bylo ještě horší. Možná, že jsem opravdu blázen, ale byl jsem přesvědčen, že ne. Nesmírně jsem se nudil, jelikož jediná moje zábava, bylo sezení u mého doktora. Nechtěli mi nic dát, jelikož mě považovali za jednoho z těch bláznů a báli se, že si něco udělám. Jednou, a to bylo celkem nedávno, jsem se zeptal svého doktora: „Pane doktore, co mám dělat. Nesmírně se nudím a ty vzpomínky mám pořád v hlavě.“ „Psal jste někdy něco?“ „Ne.“ „A nechcete to zkusit? Napište knihu o tom všem, co se vám stalo. Pak mi jí dejte přečíst a aspoň bude jednodušší naše léčba.“ „Děkuji, ale jak mám začít?“ „Začněte úplně od začátku všeho toho, co se stalo.“ A tak jsem vzal pero a začal jsem psát.
Stáhni si povídku do svého PC
